Nacházíte se v kategorii: Knihy

4. Květen, 2018
Zařazen do: Knihy — Klerik @ 09:59

Tato recenze bude trochu delší než dělám obvykle, protože jednak je to recenze na celou trilogii SPAD (tedy 3 knihy) a druhak bych se chtěl trochu víc rozepsat o autorovi této série, tedy o Františku Kotletovi alias Leošovi Kyšovi – tím rovnou začnu.

Knih od Kotlety už jsem pár přečetl, jednalo se o trilogii Bratrstvo krve a duologii Perunova krev. Tyto dvě zmíněné série trpěly jedním obrovským nedostatkem nebo spíš přebytkem a tím byl sex. Nejsem žádný puritán, ale když si čtu nějakou fantastiku, tak mě nezajímá kdo, s kým a jak a ještě do detailů. To byla opravdu velká slabina Leošovo knih a když se nad jeho knihami člověk zamyslel, tak zjistil, že nebýt toho sexu, tak z Perunovy krve je jen jedna kniha a z Bratrstva krve vlastně taktéž jen jedna.
Dalším negativním faktorem byla samotná image autora, který, zřejmě v rámci nějakého zvráceného marketingu, ze sebe dělal řezníka, Mauglího, mafiána a celkově záhadného člověka, přitom bylo nadmíru jasné, že nic z toho není pravda. V tomto kontextu nemůžu nevzpomenout smyšlené interview s Kotletou a tehdejší šéfredaktorkou časopisu Pevnost, které bylo tak moc umělé, až si člověk při čtení říkal, že na konci musí být nějaké vysvětlení ohledně pokusu o vtip. O vtip se samozřejmě jednalo, ale přiznaný, bohužel - pokud vím, tenkrát nebyl a celé se to tvářilo jakoby vážně a čtenář tedy asi měl uvěřit, že Franta se nechal od šéfredaktorky zpovídat pouze do doby, dokud mu dovolila sahat na její prsa.
Poslední rýpnutí, zkusím už jen v krátkosti, se opět týká marketingu a osoby autora, nikoliv samotných jeho knih. Kotleta je totiž marketingově srovnáván s Kulhánkem nebo dokonce Kopřivou a Žambochem a celkově je nám Kotleta předkládán jako mistr české fantastiky (?!!?).
Ačkoliv lze určitě říct, že tu jistá podobnost se zmíněnými autory určitě je - především jeden hrdina a hodně akce proložené humorem, tak tímto celá podobnost končí. Žamboch je vědec a v jeho knihách se to odráží tak moc, až je občas nutné si některé věci dohledat, aby člověk vše lépe pochopil a jeho světy jsou tak pestré a vyprecizované, až se zdají reálnější než samotný reálný svět. Kopřiva je mistr slova a hláskuje až nad úrovní, kterou Google absolutně nedává, navíc jeho příběhy jsou kolikrát tak zamotané (Asfalt) a je v nich tolik proměnných, že člověk ani nedokáže odhadnout další stránku, natož jak skončí celá kniha. A Kulhánek kombinuje vědu, akci, hlášky, ale zároveň (a to opravdu vždy!) tvoří atmosféru, která člověka nutí tajit dech, protože se opravdu bojí o osud hrdiny a kolikrát i ten svůj ( 😊 ).
Ve srovnání s touto trojící nejlepších českých autorů a jejich děl, pak určitě Kotleta nepůsobí jako nějaký mistr, ale spíš jako nedostudovaný učeň, jehož díla jsou v tomto srovnání plytká a nabalená zbytečným a vulgárním sexem.

Nic proti Františku Leošovi Kotletovi Kyšovi, kdyby se neprofiloval tak, jak se profiluje, tak bych vlastně jeho samotného i jeho knihy (kromě té přemíry sexu) měl docela rád. Kotletovy knihy totiž nabízejí něco, co třeba ostatní s ním srovnávaní autoři nenabízejí –> jednoduchost! A teď to myslím v tom dobrém nebo spíš nejlepším slova smyslu. Leošova díla nejsou vyloženě stoprocentně předvídatelná (přece jen, například když zkombinujete mimozemšťany, lidi a upíry, tak tam jde vymyslet prakticky cokoliv), ale nemusíte v textu hledat nějaké složitosti, extra skrytá vodítka, nějaké přesahy, či dokonce něco zásadního. Všechno je jednoduché, přehledné (to musím vyzdvihnout, opravdu se nikdy neztratíte, i když knihu na nějaký čas odložíte a v tom je Kotleta naprosto super), velmi čtivě napsané a přitom nikoliv vyloženě lineární. Toto jsou vlastnosti, pro které má být pan Kyša vyzdvihován a nikoliv, aby ho někdo velebil jako nějakého mistra (tohle slovo je opravdu v jeho marketingu použito a nejde jen o oslovení, kterým své oblíbené autory častují jejich fanoušci).

A nyní už k samotné trilogii Spad:
1. díl – Spad: V knize je opravdu méně sexu, než jsme u Kotlety zvyklí (díky Franto, umíš to i bez té své sexuální frustrace 😊), takřka tam není sex žádný, pouze pár zmínek a můžete se tedy soustředit na děj. Ten nás provází nejdříve postapokalyptickou Prahou, pak Šumavou a nakonec se dostáváme až k Brnu, jehož dobývání v malé skupince lidí je taktéž vyvedenou částí. Popis zničené společnosti je opravdu povedený, putování je dobře popsané, nechybí skvělá akce, které je tak akorát a je dobře propracovaná. Nechybí všudypřítomný humor, který nepůsobí suše, ale rozhodně se u knihy nebudete popadat za břicho. Velmi dobře také hodnotím doplňující a vysvětlující dějovou lini z japonského tisku.
Knize dávám 75%.
2. díl – Poločas rozpadu: Kniha začíná cca rok (opravdu plus mínus, teď si nepamatuji přesně ten časový úsek na měsíce) po prvním dílu a hlavní hrdina Michálek je zde samozvaným, ale uznávaným a obdivovaným, vůdcem Brna a Armády České republiky. Hned po pár stránkách se objevují Měnitelé, kteří jsou opravdu popsání tak, aby k nim člověk cítil odpor a jste tedy nuceni číst co nejrychleji dál. Atmosféra v tomhle dílu je rozhodně nejlepší a to i díky Divokým, které jsou skvělým kontrastrem k Měnitelům. Místo informací z japonského tisku, zde dostáváme s každou kapitolou nové japonské přísloví, které se k následující kapitole nějak vztahuje, což bylo pro mě určitě dalším vítaným zpestřením. Sex nějaký byl, ale většinou v únosné a krátké a jednou, myslím, vlastně v docela kultivované formě.
Knize dávám 80% a je, dle mého, z celé trilogie nejlepší.
3. díl – Rázová vlna: Tady začíná kámen úrazu. Kniha navazuje přesně tam, kde skončil druhý díl a není tam už tedy prakticky žádný časový odstup. Což je v pořádku a po zavření Poločasu rozpadu rovnou otevíráte Rázovou vlnu, jakoby šlo o jednu knihu – ono totiž mohlo jít o jednu knihu, viz dále.
Bohužel v knize se objevilo opravdu hodně sexu a jakoby se autor vrátil ke kořenům a začíná nám popisovat detaily pohlavního styku mezi Japonkou a plukovníkem Michálkem (nejen...). Už zase čtete slova jako „udělal, vyšpulila, olízla nebo přisál“ přesně v tom kontextu, který vás napadá a už zase tím děj trpí. Kdyby si kniha udržela atmosféru a celkově tah na bránu jako druhý díl, tak sexuální scénky přežijeme a hodnocení by šlo opět vysoko. Jenže kniha má ještě pár dalších háčků nebo spíš pořádných háků.
Prvním problémem je, že jsem se nenudil jen u sexuálních scén (zde ještě poznamenám: kdo měl kvalitní nebo alespoň nějaký sex, nepotřebuje o něm už číst, natož o něm psát … Leoši :-D), ale taktéž u válečných částí knihy. Ano, část knihy se proměnila do žánru „hardcore military“, který asi nebude vadit každému, ale já osobně ho nemám rád. Akce mi nevadí, pokud jí není moc, ale válečná vřava, organizování vojáků, hierarchie velení, zákopy nebo obranná strategie, to jsou věci, které by měly vymizet nejen z knih, ale ideálně i ze světa. V pasáži, kdy se plukovník chopí koordinace brněnské armády, jsem se chvílemi i přistihl, že myslím na zapékané špagety 😊. Tato část byla opravdu nudná a když ji přeskočíte, tak se nic nestane.
Dalším problémem je i předvídatelnost celé knihy. Ano, to už vlastně trochu plyne z předchozích odstavců. Zbytečný sex a zbytečné válčení ořezalo skutečný děj na minimum, tedy toho důležitého je pomálu a z cesty samuraje je jasné [SPOILER], že plukovník na konci umře [/SPOILER].
A ten konec je nepovedený nejen z toho „spoilerového“ důvodu, ale celkově působí jako odbytý, zkrácený a nelogický. Opět si myslím,  že je to především tím, že nezbyl prostor kvůli zbytečnému sexu a válce … případně to bylo naopak, že autorovi už opravdu došly nápady a tak to natahoval sexem a válkou, ale ve výsledku je to pro čtenáře pořád to stejné zklamání.
Knize dávám 60% a víc si podle mě nezaslouží. Kdyby děj tohoto dílu nebyl zapráskaný zbytečnostmi, tak by to nevyšlo ani na 100 stránek (s rozvinutějším koncem na 120) a celá série tak mohla mít pouze dvě knihy cca o 300 stranách. Nemůžu si pomoct, ale podle mě tady opět asi zapůsobil marketing a na autora tlačil, aby závěr rozdělil na dvě knihy … nicméně, to je jen spekulace.

Aby to ke konci nevyznělo celé vyloženě negativně, tak po vyprůměrování má ode mě celá trilogie krásných 70% a to je rozhodně slušné. I přes zmíněné výtky ji mohu doporučit. Vím, že jsem nešetřil kritikou, ale není to žádný „hejt“, jen můj názor a myslím, že kritika je na místě.

Na úplný závěr si neodpustím jeden přibližný citát z internetu, který mě tenkrát nesmírně pobavil a který se, tuším, objevil pod videem z televize Óčko, kde se Leoš Kyša poprvé odmaskoval. Text příspěvku byl přibližně takový: „ahá, tak už chápu, proč jsou Kotletovo knihy plné sexu, ten pan Špína Pupkáč je sexuálně frustrovaný a tak pořád mastí a u toho píše :-D. Leoši, promiň, ale tohle bylo fakt vtipné a za ten poslední díl Spadu ti to patří :-D.

• • •
11. Únor, 2018
Zařazen do: Ostatní, Život, Knihy — Klerik @ 11:35

Kniha Warcraft: Durotan dějově předchází událostem filmu Warcraft: První střet i stejnojmenné knize, která je oficiální knižní adaptací tohoto filmu. Autorkou je už známá a osvědčená Christie Golden, která už ve světě Warcraft nebo i World of Warcraft ukázala, že je s tímto světem maximálně ztotožněná.
Při zmínce o samotném světe musím také poznamenat, že tyto knihy i film do značné míry nerespektují děj původního světa, pouze z něj vychází a berou si z něj jen to, co se jim hodí. Najdete zde tedy všechna známá jména, ale jejich osudy jsou pozměněny a i hlavní dějová linka doznala nějakých změn (např. magie felu). Nicméně atmosféra je velmi podobná předloze a alternativní dějová linka mi přide taktéž velmi zajímavá, nicméně s ohledem na omezený filmový jazyk působí vůči originálu lehce jednodušeji.

Kniha o Durotanovi, náčelníku klanu (nebo kmenu) Frostwolfů, mapuje nesnáze kmene před přesmístěním všech orků z jejich domovského světa Dreanoru do Azerothu, který tak dobře známe z originální dějové linky.
Durotanův otec zemře v jednoznačně za tímto účelem vyvolané bitvě a převezme po něm roli vůdce svého klanu. Jde mu to samozřejmě skvěle a to i přes překážky, kterým musí čelit a kterým dosud žádný náčelník ani ork před ním čelit nemusel. Umírající Dreanor totiž dává jasně najevo, že další život na něm není možný.

Kniha mě opravdu bavila a můžu jí dát s klidem 80%. Vůbec mi nevadilo, že nebyla tak akční, naopak jsem velmi ocenil, že má člověk konečně možnost s orky nějakým způsobem soucítit, nikoliv aby je nenáviděl (tak jak to bylo například po přečtení knihy Zrod Hordy).

Durotana jsem přečetl v anglickém originále a stal se tak první knihou, kterou jsem takto zvládnul přečíst. Protože mě to dost bavilo, tak jsem rovnou začal v originále číst už zmíněné pokračování Warcraft: První střet - samozřejmě opět v originále.

• • •
9. Leden, 2018
Zařazen do: Knihy — Klerik @ 08:41

Tak je za mnou první kniha, kterou jsem nedočetl na papíře, ale na e-ink čtečce. Nepřečetl jsem ji elektronicky celou, ale jen cca půlku, protože začal jsem číst fyzickou knihu a pak přešel na elektronickou verzi, když jsem si čtečku zakoupil. Musím říct, že s e-inkem je to o moc lepší, ale teď už ke knize samotné.

Autorem Pavoučího měsíce je opět můj oblíbený Richard A. Knaak, od kterého jsem toho přečetl už skutečně hodně. Kvalita, této už poměrně starší knihy, je opravdu velká a to i díky netradičnímu prostředí nekromancerů, do kterého nás Knaak opět zavádí. Ano, kniha volně navazuje na druhý díl s podtitulem Království stínu a hlavní postavou je Zayl, kterého si mnozí oblíbili.
Zayl je trochu netradiční nekromancer, který není tak temný, jak by se mohli zdát jeho kolegové a který má v sobě víc lidskosti, než kdejaký "normální" člověk. Se svým věrným Humbartem, který je taktéž zdrojem slušné porce vtipů, se Zayl vydává do Westmarche, kde cítí narušení rovnováhy. Jak už název knihy napovídá, tak za narušením rovnováhy stojí démon s pavoučím tělem Astrogha.

Jak s ním Zayl zatočí, si už musíte přečíst v knize samotné. Já jen prozradím, že je to opravdu docela jízda, která nenudí. Bavilo mě to od začátku až do konce a dávám tedy hodnocení 80%.

• • •
13. Listopad, 2017
Zařazen do: Život, Knihy — Klerik @ 16:40

Minulý rok jsem zde psal o tom, že jsem udělal drobný pokrok v angličtině a dohrál jsem bez větších obtíží King's Quest 1 VGA - Quest for the Crown. Dnešní zápisek bude podobného ražení.

Můj pokrok v angličtině totiž pozvolna pokračuje. Sice angličtinu nepotřebuji v práci (což mě velmi mrzí a musím s tím v relativně krátké budoucnosti něco udělat), ale alespoň jsem přešel na sledování serálů a filmů kompletně v angličtině s pomocnými anglickými titulky. Dnes můžu říct, že rozumím prakticky všemu a i když tu a tam třeba nějaká slovíčka neznám, tak kontext je mi vždy jasný (stejně si ta slovíčka, která neznám hned překládám na mobilu). Nicméně filmový jazýk je značně omezený a číst knihy je daleko vyšší level, na který jsem si doposud netroufal. Vlastně troufal, začal jsem číst v angličtině knihu Marťan, ale kromě toho, že mě moc nebavila, tak bylo dost obtěžující knihu každou chvíli odkládat a překládat si neznámé slovo na mobilu. Proto jsem knihu nakonec odložil a se čtením anglických knih nepokračoval.

Změnila to ač tzv. čtečka knih s elektronickým inkoustem. Display s elektronickým inkoustem má tak vysoký kontrast jako kniha a nezatěžuje tolik oči jako běžné LCD displaye, takže čtení je stále pohodlné, ale zároveň je to chytré zařízení, kde stačí na neznámé slovo kliknout a čtečka vám nabídne český překlad. To je přímo skvělé!

Začal jsem číst knihu Durotan a už mám za sebou skoro třetinu. Zjistil jsem, že tento způsob čtení mi nakonec vyhovuje daleko víc než běžné papírové knihy a dřívější argument a vůni papíru a fyzickému dotyku je pro mě už naprosto passé. Toto je budoucnost čtení a já se díky čtečce učím anglicky mnohem rychleji a snáze, než tomu bylo doposud pouze ze seriálů a filmů.

Nicméně zbývá mi stále pilovat mluvený a psaný projev anglicky, protože to trénuji jen minimálně. Ale i na tom už pracuji a mám soukromou on-line lektorku, se kterou mluvím jednu hodinu týdně a vypracovávám i písemné domácí úkoly, takže i tam se časem progress snad dostaví.

• • •
21. Září, 2017
Zařazen do: Knihy — Klerik @ 11:11

Druhý díl trilogie Bouře ve vesmíru od Tima Lebbona pro mě byl docela zklamáním. Už první díl nebyl kdovíjaký odvaz, ale tentokrát to bylo už za hranou.
Kniha se sice dobře čte, ale atmosféra žádná, akce jen minimální, strach už teprve né a zbyly už jen zajímavosti o společném vesmíru predátorů a vetřelců. Ano, těchto informaci je tu opravdu dost, ale nebýt toho, tak jsem se vyloženě nudil. Třetí díl zatím odložím, chci si dát něco trochu barvitějšího a zajímavějšího.
S hodnocením nemohu jít výše než na 55%.

• • •
18. Duben, 2017
Zařazen do: Knihy — Klerik @ 09:06

Zakuti v oceli od Míry Žambocha jsou dalším případem knihy, která se čte takřka sama. Stačil mi na ní necelý týden (dočetl jsem ji v neděli 9. dubna, ale ještě jsem o ní nestihl napsat). Můžu bez nadsázky říct, že takhle skvělou postapokalyptickou sci-fi jsem ještě nečetl. Je pravda, že Já, legenda byl skvělý kousek, ale tohle je asi ještě o fous lepší a přitažlivější počtení.

Autor nás velmi rychle uvádí do děje a okamžitě nám představuje postavu Matyáše Sanderse, který je hlavní postavou celé knihy a z jehož pohledu je celé vyprávění vedené.
Matyáš je mechanikem ve světě, který už před mnoha staletími zničily války a i po těch staletích se z toho obyvatelé Země nedokázali vyhrabat. Kromě nepříznivých podmínek pro život (pouště, radioaktivní místa po bombách, ...) je lidstvo  ohroženo také z dalších důvodů. Jednak jde o to, že lidé postupně zapomínaji na staré technologie a vědu a tak se postupně lidstvo propadá vědomostně zpět v čase, v mnoha případech až do středověku. Druhým a palčivějším problémem jsou umělé inteligence a jejich roboti, kteří jsou i po staletích stále aktivní a lační po válce s lidmi.

Z nástinu děje je patrné, že toto téma skýtá mnohé možnosti a Míra Žamboch jich využil opravdu mnoho a podal celý příběh tak, že si ho ještě dlouho budete pamatovat. Musím se zmínit také o stylu, kterým je kniha napsaná, protože větné stavby jsou rozhodně jednodušší, než je pro Žambocha typické a řekl bych, že to byl autorův záměr, aby podrthl situaci, kdy lidstvo postupně přichází o schopnosti ve všech vědních oborech. Chvíli jsem si na ten styl psaní zvykal, ale pak už ho člověk nevnímá a je plně pohlcen dějem.

Nezbývá než dát nejvyšší možné hodnocení, tedy 100% pro knihu Zakuti v oceli. Budu doufat, že se autor k tomuto světu opět někdy vrátí.

• • •
30. Březen, 2017
Zařazen do: Knihy — Klerik @ 21:54

Lovci monster byli, jsou a budou skvělý nápad a Larry Correia ani na popáté nepromarnil jejich potenciál.
V pátém dílu s podtitutelm Nemesis se hlavní postavou stal tentokrát Franks, který je, jak známo, démon, golem, monstrum a navíc agent ÚPKM. Kniha je tedy další sólovka, tedy podobně jako třetí díl (Alfa), ale s Franksem coby ústředním hrdinou.

Co se týče kladů, tak těch je opravdu hodně - příběh, čtivost, zajímavost, originalita, akce, hlášky, .... je tam všechno, na co jsme od tohoto autora zvyklí. Jedinou výtku mám tedy k trochu "rozpolcené" osobnosti samotného Frankse. Na jednu stranu z něj dělají bezcitného agenta ala stroj na zabíjení, který zná jen misi. Ovšem na stranu druhou, on už přece byl osobnost před tím, než se z něj stal agent, takže se jakoby zdá, že se jeho osobnost moc mění a to nikoliv ve smyslu, že se vyvíjí, ale že se jeho osobnost mění skokově.

Nicméně nebýt této jediné výtky, tak je kniha dokonalost sama, takže jí dávám 90% a opět mohu doporučit všem, včetně těch, kteří předchozí díly nečetli.

• • •
26. Leden, 2017
Zařazen do: Život, Knihy — Klerik @ 10:28

Tuhle knihu jsem zařadil také do kategorie "Život", protože se chci zmínit o tom, jak některé "nic moc" knihy člověka od čtení odrazují. Minulý rok jsem totiž přečetl pouze 7 knih, což je opravdu žalostné. Ale po přečtení čtvrtého dílu lovců monster už vím, že za to ani v nejmenším nemůžu. Nejde o čas nebo tak podobně, přece jen pokud člověk číst chce, tak může číst skoro kdekoliv. Jenže když je knížka nic moc, tak se k tomu člověk nutí a já se prostě nedonutím. Takže jsem schopný číst knihu klidně měsíce. Ale když přijde kniha jako jako LM4: Legie, tak jsem ji schopen přečíst během týdne a to to byl zrovna týden, kdy moc času nebylo. Prostě od teď asi budu muset razit jinou cestu: jakmile po padesáte stránce nenaleznu nic, co by mě na knize nadchlo, tak jí odkládám.

No a teď už ke knize samotné. Lovci monster je série, která se mi vždy velmi zamlouvala a její čtvrtý díl s podtitulem Legie je velmi dobré pokračování, které jsem si opravdu užil. Je to nahláškované, akční, inteligentní a nutí to člověka číst hned další díl (ano, dneska ho začnu :-)).
Děj nebudu dlouze rozebírat, jen se zmíním o tom, že Owen je zase v maléru a opět se ukáže, že je Vyvolený a on a jedině on dokáže všechno zlo z nočních můr zastavit. I přesto, že jsem čtvrtý díl četl s opravdu velkým odstupem od těch předchozích, tak jsem neměl problém se do děje dostat, takže i kdybyste sérii neznali a začali jste právě čtvrtý dílem, tak si ho užijete. Narážek na předchozí díly je sice mraky, ale z kontextu vám asi většinou dojde, o co tam šlo a když nedojde, tak to není pro děj směrodatné.
Neodpustím si ale jednu výtku a ta se týká české korektury. V knize je opravdu mraky gramatických chyb - většinou chybějící písmenka. Mně osobně to trochu kazilo čtení a myslím, že v tomhle ohledu Fantomprint, který knihu vydal, neodvedl dobrou práci.

Knize dávám 95%, ale asi bych se nebál jít až na sto. Těch pět procent strhávám za českou korekturu.

• • •
16. Leden, 2017
Zařazen do: Knihy — Klerik @ 09:12

Desátý díl kladiva byl skvělý a čekal jsem tedy další výkyv kvality směrem dolů, ale ten nejen že se nekonal, ale také kvalitu posunul ještě o něco výše.
U této knihy se musím zmínit především o stylu, kterým je napsaná. Autor se umí vyjádřit naprosto přesně. Nemusíte přemýšlet nad tím, co tím myslel, protože je to okamžitě jasné. Používá běžná slova a člověk nemusí nic googlit. Používá normální, ani jednoduché a ani složité, větné konstrukce. Prostě se to čte parádně.
Dalším výrazným faktorem, který přispívá k celkově moc dobrému dojmu z tohoto dílu Kladiva, je především respektování pravidel tohoto "světa". Walter je nabubřelý nekrouš, Felix je akční, Kludie moralizuje a Vincenc řeší jen to, jak se někde poprat. Toto schéma dodržel autor vskutku dokonale a všechny tyhle vlastnosti vytáhl do popředí. Tak to má být, tohle od Kladiva všichni chceme

Dějová linka je propracovaná, ale není těžké ji sledovat a ke slovu se dostanou všichni známí a samozřejmě i ti noví. Adam Reys, hlavní a nový "záporák" tohoto dílu, se rozhodl že lidstvo zbaví strachu. Může za to trochu stará známá Petra a připlete se do toho i starý hajzl Kilián nebo ještě starší hajzl Rashil. Nezapomnělo se tedy na nikoho.

Nemá cenu to dál okecávat, nemám žádnou kritiku a jen mě malinko mrzí, že kniha nebyla o trochu delší. Osmému dílu jsem dal 91%, tomuhle si dovolím dát 92%. Zatím nejlepší díl.

• • •
5. Září, 2016
Zařazen do: Knihy — Klerik @ 10:28

Rychlopalba je další knihou od mého nejoblíbenějšího spisovatele Štěpána Kopřivy. Tento český writemaster má sice na kontě jen málo knih, ale všechny jsou legendární. Jeho nejnovější kniha ovšem trochu vybočuje z řady .... v zásadě bych teď měl dodržet klasický recenzní postup a popsat trochu charakter knihy a zmínit se o postavách a ději a teprve na konci se dostat k nějakému hodnocení, ale já to udělám obráceně a knihu ohodnotím hned na začátku.
Jedná se bezpochyby o tu nejhorší knihu, kterou Štěpán doposud napsal. A stojím si za tím! Nicméně i tak se jedná o knihu, které se nebojím v jejím žánru dát hodnocení 95%. Ten rozpor vysvětlím dále.

Takové Zabíjení by si právem zasloužilo hodnocení 200% a Asfalt možná i 210%. Ale Rychlopalba není vůbec z fantastického těsta, jde o "pouhou" detektivku. Detektivku z reálného světa, což je samozřejmě daleko více svazující než světy fantastické a tím pádem na ni platí standardní hodnotící kritéria. Tedy maximálně sto procent.

Čistou detektivku bez přídavku fantastiky jsem vlastně ještě nikdy nečetl a je tedy jasné, že k této jsem se dostal jen díky Štěpánovi, protože od něj čtu zkrátka všechno. Štěpánova tvorba se vždy vyznačovala tím, že hlavním hrdinou byl nějaký magor, případně magoři. I zde se dá říct, že tomu tak je. Hlavní postavou je policajt – magora tedy máme. Dalšími rysy „kopřivovin“ jsou skvěle načasované hlášky – kupodivu i s nimi si policajt bravurně poradí. No a nesmí chybět akce a velmi zamotaný děj – zamotaný děj by byl a akce, i když je jí poskrovnu, tak se taky najde a jak název napovídá, je to rychlopalba!
Kdyby autor zůstal věrný fantastickému žánru a poslal poldu třeba na Mars, tak tu vlastně máme opět nad-stoprocentní hodnocení a další klasickou „kopřivovinu“.

Kniha se čte perfektně, autor byl, je a určitě i nadále bude mistr slova a tak se nemusíte bát nějakých nepříjemných větných konstrukcí nebo třeba špatně představitelných a ještě hůře popsaných prostor, jako tomu bývá u některých jiných autorů. Štěpán to prostě se slovy umí a tak můžete číst nerušeně bez jediného škobrtnutí až do sladko-hořkého konce. U knihy se určitě zasmějete, máte možnost se zamyslet a jak je u Štěpána obvyklé, tak se i pořádně zhnusit. To z příběhu dělá opět těžký nadprůměr a plné hodnocení jsem nedal vlastně jen kvůli tomu, že to není fantastika. Jedná se o nejlepší nefantastický příběh, který jsem kdy četl.

• • •

Strany:
[_] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8]